Prosinec

Stojím na zastávce a pokuřuju, kolem mě prochází jistý tlustý politik s bradavicí na tváři, prudce zamrkám a nevěřím svým očím, jde si do takový kadiboudy koupit kaktus, zavrtím hlavou a představuju si co by na něj asi křičeli moji kamarádi
. Z přemýšlení mě vytrhne ON, křičí na mě z druhé strany silnice a zuřivě mává. Nerada na sebe upozorňuji a tvářím se jakoby nic., jakoby to ani mě nepatřilo a dál nasávám do plic kouř. Přechází přes pětiproudou silnici, samozřejmě nejde přes přechod. Koukám na něj a zapomenu se párkrát nadechnout, je nádherně, a on uplně září. Nic by se mu nemohlo stát protože je nepřehlédnutelný, ty jeho nádherný zrzavý vlasy a jak je blíž všímám si, že mu i ve sluníčku září oči i víc než obvykle. Ledově modré, světlounké, jsou skoro půhledné, kdyby byly o maličko  víc světlejší bylo by vidět jak je uvnitř zlatý. Samozřejmě je oblečen hrozně nalehko a já se instinktivně zachumlávám hlouběji do svojí šály. 
- Musíme na druhou stranu, jedem druhým směrem! huláká na mě i když je tak blízko. Koukám po nejbližším přechodu, ON si toho samozřejmě všimne, protočí oči v sloup a chytne mě za loket a táhne mě mězi projíždějícímí auty. Kvičím, ano, tak přesně se to dá nazvat. 
-Musíš se naučit jít trochu proti proudu!
-Ty se nebojíš? vlaju za ním 
-Nee, v pohodě, víš že jsem pokutovej typ, minulej tejden jsem to tu měl za 200. 
Ted zase protáčím oči já. Nepoučitelný zvíře. 
Za chvíli přijíždí autobus a my nasedáme, nevím kam jedem, koukám po okolí, vůbec to tu neznám.
-To je nějaká bojovka pro mě, abych se jako dostala zpět? ptám se vystrašeně.
Zasměje se nahlas přes celý autobus, je mu to jedno jestli někoho pobuřuje či nikoli, horečně pomrkávám po autobuse a tvářím se, že ke mně nepatří, i když bych si ho vlastně k sobě nejraději připoutala navěky.  Kochám se výhledem a trochu ho přestávám poslouchat, vypráví o nějaký šílený párty, hlava mi to nebere. Koukám na něj z profilu a přemýšlím nad tím proč se mnou pořád tráví svůj volný čas, kterého má opravdu poskrovnu, proč mi denně píše a bere mě na výlety podobný tomu dnešnímu. Jsem tak jiná, musíme vedle sebe vypadat komicky. On o 5 let mladší, s moderním účesem a v pěkném sportovním oblečení. Kluk kterého podezřívám z hyperaktivity, která s věkem neodezněla, je v jednom letu, škola, práce fotbal, párty. 
Já  culík, nenamalovaná,tmavovlasá, kudrnatá, kila navíc které sebou tahám celý život, černý kabát a  v kabelce si táhnu knížku rozměrem a vahou podobnou cihle. On si myslím čte v papírové podobě jen přílohu sport. Já životní šprt, on sportovec, pro kterýho je trojka prostě skvělá a proplouvá životem jako nic. Občas přemýšlím jaké by to bylo s ním chodit na základní školu, on kapitán družstva, já jako jedna z posledních vybíraná do týmu, a to ještě za to, že jsem mu o velké přestávce dala opsat úkol.....tsss totální Amerika, je to ujetý... ze snění mě vytrhne přisvištění autobusu na konečnou zastávku. Vystupujeme. 
 Pokračujeme pěškobusem k lesu a já se modlím abychom nemuseli vystupovat na kopec tou horší cestou. Nooo samozřejmě jak jinak. Snažím se svoje pitomé tělo přesouvat ladně po tajícím sněhu do kopce, ale moc se mi nedaří, připadám si jak medvěd. Fuj ještě že se nevidim. úúúúúúú
On poskakuje v botaskách přede mnou a když ssi všimne, jak se mi nedaří natáhne ruku, chytám se ho a projede mnou tisíc bambilion pět motýlů. Takhle mi kousek pomáhá a nakonec se vyškrábeme, ehm spíš já na kopec a pak už jen cestujeme po vrstevnici. Úleva jak prase :-) ne teda že bych neměla chůzi ráda, miluju to, ale ne když bych u toho měla vypadat zrovna jako dáma a ne jako medvěd s rudejma tvářema, úplně cejtím jak mi hoří, asi to nebude jen tím kopcem. 
(Sakra, teď tu na mě vyběhnul fakt pěknej pták, ztrácím koncetraci eeeeh))
... kde jsme to skončili, jo klasika, jsem rudá a supím do kopce. On pořád něco vypráví a já se usmívám jako debil a proklínám se za tu cihlu co si táhnu v kabelce. Jsme ted uplně blízko a já ho cítím jak voní směs jeho samotného a nějaké voňavky, kterou nerozpoznám, moc moc příjemné, schválně chodím za ním abych mohla nasávat tu vůni, dělá to se mnou hrozný věci a já mám hříšný myšlenky.  Terén začíná bejt docela nepříjemnej, a před námi zas kopec, merde, ozve s mi v hlavě, už zase natahuje ruku, ale já uhýbám, a tvářím se hrdinsky. 
-Sama!
- OK. Jak chceš. 
Udělám krok, dva a samozřejmě padám do mokrého sněhu na kolena, moje pomalé reakce mi ani nevystřelí ruce dopředu takže to musí být pohled pro bohy. Slyší ránu a otáčí se, chytá se za břicho a lesem se ozývá jeho zvonivý, nakažlivý smích. I když si připadám jako blbeček a ne jako  25ti letá dospělá žena s VŠ na což jsem často upozorňována, směju se také, pomalu se sbírám a hledám vhodnější trasu, druhý pokus zvládám o něco lépe. 
Cesta ubíhá pomalu a já poslouchám jeho vyprávění / myslím že neumí mlčet, možná že kdyby přestal mluvit udusí se, nevím/. Začíná se dostávat k mému neoblíbenému tématu a to je jeho lekce asertivního chování. Samozřejmě já,blbeček z vesnice si nechá všechno líbit, nedejbože aby si stěžoval, on si toho všimnul jaká jsem a dal si za úkol to ze mě dostat, vysvětluju mu, že jsem prostě taková mírná, že mám kolem sebe takový lidi a, že jiná být neumím. 
-Špatně Evi, špatně, jak budeš taková bude si s tebou akorát každej utírat zadek, já to chápu, že si nechceš dělat problémy a hádat se, ale takhle to nejde.
- Joo, já vim pokusim se. 
-Ne pokusim, udělám to, změnim to, takhle se nikdy nikam nedohrabeš. 
Nemužu než jen souhlasit, i když mi to je proti srsti. 
Během našeho cestování mi docházi, že jsme na konci naší cesty, mám hroznej hlad a žaludek mě prozradí, sakra. 
-Ehm, vidím to na nějaký jídlo co? Je tu super pizzerie, ale ještě tak kilometr. 
-V pohodě, jdeme. 
Pizzerie je krásná, moderní. Večeře proběhla klidně, kromě mých pár přešlapů, jako je umatlání stolu pomazánkou, a když se divně podívám na kožené desky, v kterých se ukrývá účet. (Cožee? Jí tam dám jako ten litr a vona bude mít 800 dýško nebo jak?Totální křupan ve velkoměstě.) On mi ještě ukradne jednu cigaretu, mlčí ( a žije a dýchá, takže umí) a pokuřuje. Koukám na ty krásně vykrojený plný rty, mám chuť mu po nich přeject jazykem, jak kdyby věděl na co myslím si pohrává s kouřem který vydechuje, musím si poposednout, mám chuť na něj zařvat. Přestaň, chceš aby mi praskla pumpa!? Odkláním hlavu a snažím se naít jiný bod v prostoru, kam bych upřela svůj zrak. 
Uff dokouřil, odcházíme, a valíme si to na autobus, nasedáme spolu, on jede jen kousek, já mám před sebou ještě pořádný kus cesty. Když sedí vedle mě cejtim na své paži tu jeho, je fakt pevná, aaa chtěla bych se nechat objímat.. Zase cítím jak nádherně voní, otočím se k okénku a vyfouknu zprudka vzduch, tohle je šílený. Začínám magořit. O pár stanic dál se se mnou loučí,
-Ahoj Evi. Hele nešla bys zejtra do ZOO?
Zamrkám. 
-Joo jasně, proč ne. slyším se odpovídat.
A v hlavě zase tornádo, no to seš teda dobrá kráva, jdeš na zkoušku, musíš odevzdat nějaký podklady, hlavně abys s panem dokonalým mohla vidět hrocha, co??? 
-Tak se uvidíme zítra, pa. 
Zamává mi a já se loučím s ním, i s tou jeho roztomilou pihou na pravém prsteníčku, která mě furt přitahuje a musím na ni koukat, kdykoli má ruce v mém zorném poli. 
Bořím se hlouběji do sedadla a vytahuju tu svojí cihlu z kabelky. Nejsem úplně nevinný trdlo, Padesát odstínu šedi, rozevřu knihu na místě, kde jsem si jí založila rudým ubrouskem z pizzerie a dám se do čtení. Teochu mě to naladí.
Joo, chcete sex nebo něco... jak jsem dojela domu musela jsem si vlízt do sprchy a udělat si to dvakrát s myšlenkou na jeho rty a ruce. 
ZOO se nakonec nekonala, musel do práce na kterou zapomněl, zejtra se staví na kafe u mě v práci :-)