12.1.

Totálně zmordovaná ležím v posteli a budí mě brnění telefonu. Volá mi kolegyně z práce. Asi jí zastřelim, po 19ti hodinách v práci si myslí, že budu jako za chvíli vyspalá??? Znechuceně to zvednu a mručím do telefonu, její švitoření mě rozčiluje. MLČ už křičím v duchu! Haleluja, zavěsila a já upadám opět do komatu, protože tohle ani spánek není, totální vyčerpání. Budím se v půl třetí odpoledne. Průzorem v žaluziích koukám na oblohu, která je kupodivu modrá. 
Popadnu zase telefon a koukám na display. 3 smsky. 
-TY JESTE CHRAPES? 11.23
-POJD NA NEJAKEJ TRIP? 12.00
-NECHRÁPEJ !!!!! 13.20
Ups, tak tohle už asi nestíhám, odepisuji, že až teď jsem mezi živými a že jestli nabídka ještě platí. Proběhne rychlá domluva a já po smytí smrádku, kterej se za mnou táhne ještě z práce, ho vítám mezi dveřma. V ruce nese růžovou papírovou tašku s dětským motivem a podává mi jí. 
Odnáším si jí do kuchyně a nahlédnu. Ježiš marja!!! 
Děkuju někomu tam nahoře, že jsem mu já sama nekoupila, jen nějakou drobnůstku na klíče a podobně co jsem chtěla původně. 
Vytahuju žehličku na vlasy a tázavě na něj koukám.
-Ty si se zbláznil ne?
-Promin já fakt nevěděl...
Vytahuju opatrně to růžový dělo a zkoumám ho. Paráda! 
-Neřeš to, pojd jdeme se projít. 
Jdu si pro bundu a na věšáku se nenápadně nahnu nad jeho bundu a nasaju tu vůni. Srdce mi poskočí, voní tou voňavkou ode mě. Jupíjajej. 

Teď mě jen tak v toku myšlenek napadlo, že kdyby mi koupil robertka a pořádně mi to s nim udělal na lince, že by moje psaní mělo větší úspěch, ale budeme se držet reality. 

Vyjíždíme opět busem, neznámo kam. 
- Ukážu ti, kde jsme dřív bydleli. Tady, hele. A tady přes ten plot jsem přelítnul na kole, když jsem se to učil, tady jsem chodil do školky.....
Představuju si ho malýho boubelatýho, uřvanýho jak brečí a běží za mámou. 
Táhne mě do kopce ( můj životní souboj :-)) a vypráví o svých svěřencích z fotbalu. Já vytahuju čepici a narvu si jí pořádně na hlavu. Po asi půlhodině cestování, se ozve únava. 
Začíná mě všechno bolet a mám těžký nohy, poslouchám se jak mluvím a uvědomuju si, že i hrozně pomalu vyprávím a nemůžu to ovlivnit. Zděšeně na mě kouká. 
-Co ti je?
-Nevim, asi jsem ještě nedospalá a hrozně mě bolí nohy
- Vypadáš hrozně. (děkuju) 
- Já už chci jet domu, zakňourám.
-Dobře, v pohodě. 
Odebéřeme se na bus, on se mnou počká na můj a následně jde na svůj. 
- Tak se měj. Ozvu se a domluvíme se zase ně něčem. 
     Je mi  trapně, vypadá to, jako bych nebyla schopná kousek ujít, ale jsem hotová. Řítím se na sedačku v autobuse a  ztěžka dosedám, vytahuju svojí milovanou horalku z kabelky a zakousnu se do ní. Nemám ani sílu, ze sebe oklepat drobečky. 
Dojede domů a opět ulehám, a ted tu píšu tohle psání o ničem. A páč už jsem zase v pohodě tak bych radši kousla do někoho :-)

p.s. segra má novýho chlapa, je zrzavej :-)
p.s.s. jdu si zkusit vyžehlit vlasy 
p.s.s.s. byla jsem můra zvědavá a koukala jsem na net, kolik stála ta žehlička! berou mě mrákoty!